Králický Sněžník dříve a dnes



Letos v srpnu uplynulo 30 let od zbourání turistické chaty na Králickém Sněžníku. Proto se snad sluší připomenout historii tohoto kdysi vyhledávaného horského střediska i historii této na Moravě třetí nejvyšší hory.

O pohoří Králického Sněžníku se říká, že je střechou Evropy. Obecně je známo, že jeden z jeho vrcholů - hraniční Klepý 1 143 m, polsky zvaný Trojmórski Wierch - představuje rozvodí tří evropských veletoků - Dunaje (Morava), Odry (Kladská Nisa) a Labe (Tichá Orlice). Na této hoře lze údajně ve výšce 920 m během čtvrt hodiny navštívit 3 prameny, z nichž každý teče do jiného moře - Kladské Nisy, Lipkovského potoka a Hornomoravského potoka. Jeho mateřská řeka Morava navíc pramení přímo na vrcholu Králického Sněžníku a zhlédnout její upravený pramen a ochutnat její vodu také patří k turistickým zajímavostem. Atraktivní je vrchol také z pohledu státoprávního - "od nepaměti" se zde stýkaly hranice Čech, Moravy a Kladska (od 18. stol. Pruska, pak Německa, dnes Polska). Vrchol Králického Sněžníku dnes leží vlastně v Čechách, protože je v katastrálním území Horní Moravy a územní reorganizací v r. 1960 byly obce Horní, Velká a Dolní Morava odděleny od okresu Šumperk a přičleněny k okresu Ústí nad Orlicí, to snad kvůli spádovosti těchto obcí k blízkým Králíkám. Ve Starém Městě pod Sněžníkem ho však stále považujeme za "naši horu", vždyť leží jen sotva jeden kilometr od hranic našeho katastru, je součástí názvu našeho města a jedním ze symbolů našeho regionu. Další vyprávění pak ukáže, že těch spojení Králického Sněžníku s naším městem bylo mnohem víc.

Turistickému využívání tohoto nejmenšího pohoří ČR předcházela snaha majitelů (na severní straně kněžny Marianny Oraňské, na jižní Lichtenštejnů) o jeho hospodářské využití. V první polovině 19. stol. zde začali s pastvou hovězího dobytka. Po vzoru Švýcarů a za jejich aktivní pomoci zde zřizovali horské salaše, kterým se říkalo "švýcárny". Údajně již v r. 1809 působil na Králickém Sněžníku Michal Aegerther ze švýcarského Oberwillu. Tento objekt se však nezachoval a není ani známo, kde stál. Ale oživení těchto vysokohorských prostor touto činností pak zřejmě přispělo k tomu, že od poloviny 19. stol. sem začalo přicházet stále více lidí - turistů. Ti pak vyhledávali právě tato místa, mohli si zde koupit jednoduché jídlo, ukrýt se v případě špatného počasí či získat i nouzový nocleh. Když pak od 60. let byla pastva dobytka pro malou výnosnost postupně omezována a nakonec zastavena, sloužily tyto objekty stále více jako útulky právě těmto turistům a postupně se měnily v ubytovací hostince. Název "švýcárna" jim však často zůstával. Objekty byly postupně přestavovány pro nové účely. První taková turistická švýcárna v oblasti Králického Sněžníku byla tímto způsobem zřízena v r. 1871 právě kněžnou Mariannou Oraňskou na severní straně Králického Sněžníku blízko pod vrcholem ve výšce 1 214 m a stojí zde dodnes. Dodnes se používá i cesta, kterou kněžna také nechala vybudovat. Na chatu vzpomíná i spisovatel Alois Jirásek, který sem vystoupil v r. 1884: "V sedle mezi Malým a Velkým Sněžníkem jsem přešel na pruskou stranu k turistické chatě Švýcárna, což je hostinec a hospodářské stavení zároveň. Patří pruskému princi Albrechtovi (syn kněžny Marianny). Nájemce chaty tu chová větší počet dobytka a provozuje salašnictví." V této době začínají i snahy o lepší zpřístupnění Králického Sněžníku i z naší českomoravské strany. V r. 1881 vznikl v Jeseníku Moravskoslezský sudetský horský spolek (MSSGV), který inicioval vznik turistických sekcí i v dalších místech jako součást své organizace. Je potřebné dnes konstatovat, že první z těchto sekcí vznikla právě ve Starém Městě (zřejmě pod patronací a za aktivní pomoci zdejší podnikatelské rodiny Buhlů). Zaměřila svou pozornost právě na Králický Sněžník a už v r. 1884 zde postavila první dřevěnou vyhlídkovou pyramidu. Ta však neměla dlouhého trvání, údajně padla za oběť prvním zimním vichřicím. Rozvážněji si počínala sesterská organizace tohoto spolku (GGV) v Kladsku. Ta v té době zadala vypracování stavebních plánů na výstavbu kamenné věže.

S ohledem na výsledky trigonometrického měření bylo stanoveno, že věž musí mít nejméně 95 stop, aby umožnila celkový kruhový výhled. (Jedna stopa vídeňská = 0,31 m, česká = 0,29 m.) Zřejmě pro usnadnění schvalovacího řízení bylo dohodnuto, že věž bude věnována památce v r. 1888 zesnulého císaře Fridricha Viléma II. Po získání základního kapitálu a potřebného povolení začal GGV v r. 1895 s její výstavbou. Za čtyři roky usilovné práce tu stavební firma Emila Giessera z Kladska v místě cca 50 m od hranice vystavěla 33 m vysokou věž "Kaiser Wilhelm Turm" se dvěma vyhlídkovými plošinami. Vcházelo se do ní rozlehlým okrouhlým sálem, měl průměr cca 8 m a výšku 5 m a dominovala mu busta císaře. Odtud vedl vchod do přízemní přístavby, kde bylo možné získat základní občerstvení a též nocleh v turistických podmínkách. Na horní vyhlídkové plošině byly čtyři tabule s popisem panoramatu. V r. 1906 byla k věži přistavěna rozsáhlejší restaurační část. Věž byla v provozu pouze v letním období a využívali ji turisté z obou stran hranice.

Výrazným mezníkem pro stavební činnost na moravské straně Králického Sněžníku bylo zvolení majitele textilní továrny a zaníceného turisty ing. Hermana Buhla starostou Starého Města v r. 1894. V té době zde vznikl i jeden z prvních lyžařských kroužků na Moravě a zdejší lyžaři začali sjíždět i svahy Králického Sněžníku a pořádat i první lyžařské kursy. Vybudování železniční trati Hanušovice - Staré Město zásluhou nového starosty v r. 1905 přispělo potom i k rozvoji turismu ve Starém Městě. Už v r. 1907 spolek začal s přípravou výstavby další horské chaty na Králickém Sněžníku výběrem stavebního místa na jihovýchodním svahu hory ve výši 1375 m. Ten poskytl kníže Lichtenštejn za symbolické nájemné 4 koruny ročně. Zároveň souhlasil s tím, aby chata nesla jeho jméno. Za velké slávy a značné účasti hostů byl v létě r. 1908 položen základní kámen stavby, ale vlastní výstavba začala až na jaře 1909. A nebyla snadná! Staroměstská sekce MSSGV neměla dostatek finančních prostředků a na jesenické ústředí spoléhat moc nemohla. To mělo v té době plno starostí se stavbou rozhledny na Pradědu, jejíž výstavba se značně komplikovala a protahovala. O roční příspěvky na stavbu chaty na Sněžníku musel tehdejší předseda sekce Dr. Alois Bulla svádět v Jeseníku vždy tvrdý boj. Značnou pomoc při stavbě chaty poskytovali místní mecenáši sekce (nejvíce Gustav Baldermann), dále sbírky mezi občany (stavba byla mezi nimi velmi populární), spolek si vypomáhal i dluhopisy a 5.000,- K získal jako dotaci od ministerstva veřejných prací. Přesto se práce v r. 1910 pro nedostatek peněz téměř zastavily a v dalším roce pokračovaly jen díky G. Baldermannovi a R. Buhlovi, kteří hradili potřebné výdaje ze svých financí. Nečekaná dotace ministerstva veřejných prací v květnu 1912 (2.000,- K) byla využita na obložení všech stěn i střechy chaty korkovými pláty, čímž byla chata nejen dobře zateplena, ale i chráněna před ohněm. Tímto byly stavební práce v podstatě dokončeny a chata mohla být 21. 7. 1912 slavnostně otevřena. Slavnost to byla veliká - účastnilo se více než 1000 hostů, z jesenického ústředí však údajně nikdo. Spory zřejmě byly velmi silné. Nová chata byla dřevěná, měla půdorys 22 × 12 m, výšku téměř 15 m a na severozápadní straně směrem k vrcholu byla kryta vápennou omítkou. V přízemí byla jídelna, dva zvláštní pokoje pro vzácné hosty a dvě provozní místnosti. V prvním poschodí bylo 11 pokojů a v podkroví velká společná noclehárna a několik komor. Pokoje byly vytápěny kachlovými kamny a chata jako první v Jeseníkách byla v provozu po celý rok, protože se počítalo s jejím využíváním i pro lyžování. Vodu zajišťoval až do r. 1934 pramen Moravy, potom byla vybudována studna, protože pramen už nestačil pro stále větší počet návštěvníků. Svítilo se svíčkami a petrolejovými lampami. Celkové náklady na stavbu dosáhly téměř 80 000,- K, z toho více než 50 000,- K tvořily půjčky. Ubytovací kapacita chaty byla asi 80-90 osob.

Chatu bohužel čekaly jen dva roky mírového života. Za války nastal takový úbytek turistů, že stejně jako ostatní musela být i ona uzavřena. Koncem války byla dokonce vykradena a dosti poškozena. Poválečná situace včetně zřízení ČSR v říjnu 1918 se odrazila v krátkodobé stagnaci spolku - vlastníka chaty. Až v r. 1920 se stal nájemcem Alois Stanzel, který uvedl chatu do provozuschopného stavu (oprava oken, nový nábytek ap.). Ale skutečná obnova turismu začíná na Lichtenštejnově chatě až s příchodem dalších nájemců - manželů Gutwinských ze Šumperka. Období jejich zdejšího působení tvoří nejslavnější část historie chaty.

Paní Adéla Gutwinská se stala nájemkyní chaty poté, co lékaři doporučili jejímu manželovi MUDr. Oskaru Gutwinskému, zubnímu lékaři v Šumperku, aby s ohledem na zranění a celkové útrapy z války změnil zaměstnání. Protože byl členem a funkcionářem MSSGV v Šumperku a před válkou patřil k propagátorům lyžování (mimo jiné např. inicioval zimní tyčové značení několika horských tras, dokonce i na Králický Sněžník), zvolili manželé právě tuto chatu za místo svého dalšího působení.

Z chaty vybudovali postupně vynikající horský hotel s celoročním provozem, začátkem 30. let zaměstnávali dokonce 11 lidí. Gutwinski i zde organizoval lyžařské kurzy, které byly vedeny jak alpskými, tak severskými cvičiteli. V té době se ještě praktikovaly dva způsoby lyžování. Alpský systém, jehož přívržencem byl zpočátku i Gutwinski, používal kratších lyží a pouze jednu hůl, která sloužila k odrážení, zatáčení, a při prudkých sjezdech si na ni lyžař obkročmo sedal.

Ve spolkovém časopise MSSGV Altvater č. 12/1925 jsem našel i tuto zprávu: "Stálé lyžařské kursy na Sněžníku. Lyžařský mistr z Tyrol Jakub Lockner pořádá do konce března v prostoru Králického Sněžníku lyžařské kursy pro začátečníky i pokročilé. Celkové náklady na jeden den činí 30 Kč. Nocleh na chatě s příplatkem za el. proud a topení činí 11 Kč denně. Zájemci ať se hlásí na adrese Dr. O. Gutwinski, Lichtenštejnova chata, p. Staré Město pod Sněžníkem." Z uvedeného je vidět, že současný severský způsob lyžování začal zde převládat až na přelomu 20. a 30. let, zde na Sněžníku ho od té doby uplatňovali v dalších lyžařských kursech severští cvičitelé, kterým se říkalo Verenskioli.

Dr. Gutwinski se ale nevěnoval jen lyžování. Jeho aktivita byla v té době opravdu obdivuhodná. Zavedl na Sněžníku také chovy hovězího dobytka a ušlechtilé rasy bernardýnů, zřídil zde meteorologickou stanici a věnoval se i botanice. Sbíral květiny, pořizoval herbáře a byl vlastně první, kdo popsal tuto oblast po botanické stránce. Pro vědecký svět objevil zdejší vzácné a dnes chráněné rostliny - zvonek vousatý, oměj šalamounek a rosnatku okrouhlolistou. Přitom život zde nebyl asi snadný.

Např. v dalším Altvateru č. 9/1926 se dočteme, že 1. srpna ve 4.50 hod. začala na vrcholu silná bouře, při níž blesk udeřil do chaty, zničil veškeré kovové části - vodovod, telefon, elektrické osvětlení - a omráčil i paní Adélu. Dále se zde uvádí, že telefonní drát byl zničen až do vzdálenosti 1 km od chaty. Blesk však chatu nezapálil a nezpůsobil žádné škody na nábytku či dalším zařízení. Také paní Gutwinská zraněna nebyla. Obě zprávy v Altvateru jsou také prvním dokladem o zavedení telefonu a elektrického osvětlení na chatě, používal se zřejmě benzínový agregát. I toto je tedy zásluha Gutwinských. Bližší informace o těchto akcích však známé nejsou, Altvater se totiž věnoval chatě i nyní pouze výjimečně, nevraživost mezi ústředím spolku a staroměstskou sekcí zřejmě stále přetrvávala. Sám Gutwinski většinou publikoval v časopise Deutsche Bergland, jeho pseudonymy byly trochu zvláštní - Der Alte vom Berge, Der Alte vom Schneeberg.

Hotel nebyl jen centrem turistiky a lyžování, ale i místem společenského a kulturního života. Řadu let se zde např. scházeli mladí němečtí umělci pražské skupiny Prager secession, která údajně usilovala o kulturní sblížení Čechů a Němců v tehdejší ČSR.

Její vůdčí osobností byl šumperský rodák scénárista Kurt Halleger. Skupina vznikla v r. 1922, zpočátku se scházela na Ještědu, ale v polovině 20. let přesídlila na Králický Sněžník. Její časté pobyty na chatě připomíná dodnes socha slona, dílo další členky skupiny sochařky Amei Hallegerové. Nedaleko od chaty ji instalovali mladí umělci v r. 1932 na památku 10. výročí spolku. Jiné výklady, které o této soše stále ještě ve vyprávění veřejnosti přežívají, jsou mylné - viz např. vlastivědné zajímavosti OVM Šumperk z r. 1988, kde jejich autor Dr. J. Filip uveřejňuje vzpomínku tehdy 85ti leté A. Hallegerové z NSR. Dílo Dr. Gutwinského ale zůstalo nedokončeno. Zemřel totiž náhle 13. 9. 1932 ve věku 59 let. Bližší příčinu smrti se mně nepodařilo zjistit. Podle svého přání byl zpopelněn v brněnském krematoriu a jeho popel rozprášen po zdejších horách. Rok poté byl pramen nedaleko hraničního přechodu na blízkém Kladském sedle pojmenován jeho jménem a opatřen deskou s nápisem "In memoriam Dr. Gutwinski". (V letošním roce byl pramen "znovuobjeven", upraven a opatřen novou deskou.)

Po smrti manžela vedla chatu dále Adéla, a to až do r. 1937, kdy byla za nejasných okolností její nájemní smlouva s MSSGV ukončena. O dalším osudu paní Gutwinské a jejích tří v té době už dospělých synů máme potom už jen jednu zprávu. Je to dopis Erwina Gutwinského, který poslal 1.11.1973 z německého Innsbrucku Dr. J. Schölzovi do Lippstadtu - vyslovuje se v něm k informaci o zboření chaty a věže a vzpomíná na dobu působení rodičů na Králickém Sněžníku. Podstatnější nové informace pro období pobytu Gutwinských na chatě však dopis nepřinesl. Mohu tedy jen konstatovat, že koncem války se zde údajně u tehdejší nájemkyně skrývalo několik německých vojáků, ti potom spolu s ní byli v květnu 1945 sovětskými vojáky internováni do blízkého Schrenkendorfu, dnes je to Stronie lšskie na území Polska. Chata zůstala několik měsíců opuštěna. Ale zřejmě ještě v r. 1945 sem přišel český národní správce, byl jím p. Slávek Chlup.

Podle vzpomínek jednoho z pozdějších chatařů p. Součka chata prý tehdy byla určena pro rekonvalescenty a její obsazování bylo zajišťováno pražskou nemocenskou pojišťovnou. Pan Chlup měl údajně na chatě i malé hospodářství a snad i dva pásové motocykly na dopravu potřebného materiálu a potravin. Ty prý pro chatu zajistili manželé Elstnerovi z Prahy a jezdil s nimi jejich syn. Spisovatel a cestovatel František Elstner asi pobýval na chatě delší dobu a psal zde svoji knihu Saharou a pralesem po předcházející cestě Afrikou. Paní Elstnerová se měla starat o kulturní a společenský život účastníků pobytových kurzů na chatě, prý tehdy bývalo v jednom běhu až 80 osob.

Podle p. Součka však národní správa p. Chlupa skončila dosti neslavně. Někdy koncem 40. let prý byl pro podezření z pašování látek do Polska zatčen. Kdo byl v těchto letech vlastníkem chaty sice nelze přesně zjistit, ale na pohlednicích v té době odesílaných z chaty je přes německý text podlouhlé razítko s nápisem: Horská chata KČT (Klub českých turistů), Králický Sněžník, 1.422 m n. m., Staré Město p. Sněž., tel. 82.

Po skončení národní správy převzaly chatu Restaurace a jídelny (RAJ) Šumperk se sídlem v Jeseníku. Jako správci zde působili manželé Hozovi, pak zmiňovaný p. Souček (1956-1960), poté opět krátkodobě Hozovi a po nich paní Dvořáková.

To už ale chatu po územní reorganizaci v r. 1960 převzaly RAJ Ústí nad Orlicí. V jejich vlastnictví zůstala až do neslavného konce v srpnu 1971. Krátce po odchodu p. Chlupa byl odvezen veškerý živý inventář. Někdy v polovině 50. let došlo k pokusu postavit v sousedství chaty ještě turistickou noclehárnu, v archivu naší Horské služby je fotografie rozestavěného objektu z r. 1958, ale s poznámkou, že "budova pod tíhou sněhu spadla dřív, než se v ní mohl někdo vyspat." Pan Souček uvádí, že po jeho příchodu se na chatě muselo svítit petrolejkami a teprve za jeho působení byl pořízen nový dieselagregát a také provedena nová elektroinstalace v celém objektu. Na rohy chaty byly instalovány výkonné protimlhové reflektory. Venkovní plášť chaty, který byl jako u loveckých chat šindelový, byl v této době vyměněn za obklad z desek. Dopravu až do r. 1959(?), kdy veliká bouře s přívalovou vodou vyplavila cestu na několika místech až na hluboké strže, zajišťovalo nákladní auto RAJe Tatra 805, potom už museli jezdit místní povozníci s koňskými potahy, kteří si na nejobtížnějších místech museli přepřaháním vypomáhat. V zimě potom často musel pro potraviny chatař na lyžích sám, někdy i dvakrát denně a až do Starého Města. Tolik ze vzpomínek jednoho ze správců, pana Jana Součka.

Správcování pí Dvořákové zřejmě patří k těm méně šťastným. Soudím tak alespoň podle zápisů ze tří obsáhlých pamětních knih, které vedli poslední ze správců chaty manželé Novákovi v letech 1964-1968.

V první z nich je řada zápisů návštěvníků, které to jednoznačně potvrzují. 19. 9. 1964: "Jsme rádi, že ta zlá paní tu už není." (Jeden za všechny), 2. 5. 1964: "Před léty jsme byli do chaty stěží vpuštěni, dnes ale mile pohoštěni."(TJ Lanškroun), 9. 5. 1964: "Velmi nás potěšilo, že jsme tu už nezastihli tu zlou paní, která kazila náladu mnohým návštěvníkům" (vojáci z Bílé Vody - 14 podpisů.) Další zápisy pak svědčí o tom, že manželé Novákovi byli schopni přeměnit tuto zanedbanou chatu opět v dobré horské turistické zařízení, ale chybělo jim více pochopení od vedení podniku.

Byli tu jen sami dva, od léta 1966 alespoň tři (přibyla pokojská - sl. Heraltová ze Stříbrnic), ale to bylo pořád stále málo. Přitom návštěvnost chaty stoupala, najdeme tu zápisy lidí, kteří sem jezdili i na více dní, někteří i na značnou část dovolené. Přibývalo cizinců, stále více se objevují zápisy v němčině (bývalí krajané, lyžařské výcviky z NDR), v polštině, ojediněle i záznamy od Rakušanů, Maďarů, Dánů, Bulharů, Rusů i Angličanů. A všechny ty zápisy chválí pohostinnost, milé přijetí, obětavost správců atd. Za všechny alespoň dva: 4. 2. 1965: "Snad na žádné chatě v Krkonoších jsme nezažili tak příjemné večery jako zde. Pokud tady budou Novákovi, budeme sem vždycky rádi jezdit." (Eva a Zdenek Novotní z Liberce.) 2. 6. 1965: "Cestujeme již mnoho let, ale dosud se nám nikde nedostalo tak milého přijetí. Přejeme hodně zdaru záslužné práci, kterou Novákovi věnují zvelebování chaty." (Turistický kroužek ZDŠ Trhová Kamenice.) V následujícím roce 1966 se však už objevují první zápisy, které poukazují na špatný stav celého zařízení. 19. 6. 1966 ing. F. Procházka z přírodovědného oddělení muzea v Hradci Králové žádá, aby se pro těch 5 000 návštěvníků, kteří sem ročně přijdou a jejichž počet postupně stoupá, raději uvažovalo "o stavbě nové chaty místo stávající, kterou bude třeba během nejbližších let pro zchátralost definitivně zlikvidovat."

I když správce O. Novák nikde o tom nepíše, prozrazuje pravý důvod "zchátralosti" zápis z 11. 6. 1966. V něm "tři Pražáci" veršovanou říkankou a pěkným obrázkem děkují Novákovým za příjemný pobyt, ale v textu se objevují i tyto 4 verše: "Těm, kdo se tu dobře baví, Novák chatu HOUBY brzo zbaví, chata ať nám stojí stále - jako včera, dnes a dále." Zde se tedy poprvé setkáváme s největším problémem chaty - byla jím dřevomorka domácí, jejíž podhoubí vylučuje enzymy způsobující rozklad dřeva - hnilobu, trouchnivění a tlení. I když chatař občas zaznamenal do pamětních knih i údaje týkající se stavu chaty (3. 9. 1964 OSP Žamberk postavil dva nové komíny, 26. 10. 1965 nový agregát ST 120 - po deseti měsících opět svítíme, 24. 10. 1965 - díky HS Staré Město máme po 15 letech opět telefonní spojení), jakákoliv zmínka o dřevomorce chybí! Je zde jen výstřižek jeho příspěvku pro okresní noviny z 9. 1. 1968, v němž chatař píše, že "rada ONV Ústí n. Orlicí na svém zvláštním zasedání zamítla žádost RAJe Vysoké Mýto o povolení demolice chaty. Chata se bude naopak opravovat a zůstane nadále v provozu."

Základním studijním materiálem, který popisuje příčiny a způsob likvidace chaty, je pro nás dnes devítistránkový zápis tehdejšího Výboru lidové kontroly ONV Ústí n. Orlicí ze dne 17. 6. 1970. V něm se však o nějakém "zvláštním zasedání ONV" vůbec nepíše. Dozvídáme se z něho naopak, že vlastník RAJ Vysoké Mýto dlouhodobě zanedbával údržbu objektu mj. např. tím, že finanční částky, které odbor obchodu KNV Hradec Králové v 60. letech na chatu přidělil na údržbu (jednalo se 3× 200.000.- Kč), nebyly nikdy pro zlepšení stavebního stavu budovy použity. Kam peníze přišly, zpráva neříká. Já sám jsem slyšel, že byly přidělovány chatě na Suchém vrchu. Pro dobu rozvíjejícího se autoturismu se mně toto rozhodnutí obchodní organizace jeví jako možné. Poslední čtvrtá částka 200.000.- Kč na opravu chaty od KNV určená na r. 1968 byla pak použita na dofinancování výstavby lyžařského vleku v Králíkách. To už bylo zřejmě na okrese o osudu chaty rozhodnuto. I když se v odborné veřejnosti a mezi pracovníky KNV stále objevovaly hlasy, že chatu je možné opravit výměnou postižených částí konstrukce a další řádnou údržbou (viz např. zápisy z října 1967 a ještě i z listopadu 1969), převládlo mezi odpovědnými pracovníky RAJe Vysoké Mýto rozhodnutí o její nezbytné likvidaci a pro tento názor se jim podařilo v průběhu krizových let 1968-1969 získat i odpovědné pracovníky ONV Ústí nad Orlicí.

Nepomohl ani jednoznačně formulovaný závěr uvedené Komise lidové kontroly ONV z onoho 17. 6. 1970: "Komise doporučuje, aby podle §40 vyhl. min. st. kontroly ze dne 28. 3. 1959 č. 75 byl dán podnět Okresní prokuratuře Ústí n. Orlicí k trestnímu stíhání RAJ Vysoké Mýto pro poškozování národního majetku. Termín: "ihned, zodpovídá s. K. Sršeň, předseda KLK - ONV." Nepodařilo se mně zjistit, zda usnesení bylo splněno, s odvoláním na další vývoj událostí si však myslím, že nikoliv. A tak vše nakonec proběhlo podle přání vedení RAJe. V srpnu 1968 byla chata uzavřena, protože "stav chaty je takový, že hrozí její zřícení a ohrožení životů návštěvníků i pracovníků provozovny" (vedoucí obchodního úseku p. J. Mahdal 19. 7. 1968), manželé Novákovi a sl. Heraltová ukončili 12. 8. 1968 pracovní poměr a nikým nehlídaná chata byla vystavena řádění vandalů. Komise odboru plánování KNV zjistila 15. 7. 1969 rozbitá okna, zničená kachlová kamna, vytrhané dveře a dopisem z 22. 7. upozornila fin. odbor KNV na špatnou péči vlastníka objektu RAJ Vysoké Mýto a na porušování vyhlášky MF z r. 1966 o správě národního majetku.

Následně ještě vstoupila do historie chaty soukromá obchodní organizace Jadranka Brno, která v listopadu 1969 chatu převzala s úmyslem "zachovat tuto architektonickou památku a vhodnou adaptací v ní zajistit rentabilní provoz pro rekreaci a turistiku celoročně." Ještě do konce roku organizace pomocí 30 vojáků zákl. služby(?) chatu vyčistila a zasklila všechna okna, aby zajistila nejnutnější podmínky pro přezimování objektu. Po změně podmínek pro hospodářskou činnost však v dubnu 1970 oznámilo vedení Jadranky, že od smlouvy ustupuje a protože převod vlastnictví dosud MF schválen nebyl, zůstává chata dále majetkem RAJ Vysoké Mýto. RAJ ale o chatu zájem neměl a jeho vedení využilo dřívějšího rozhodnutí odboru výstavby ONV Ústí n. Orlicí ze dne 6. 10. 1969 a nechalo v srpnu 1971 chatu mladými pracovníky Výzkumného ústavu bavlnářského z Ústí n. Orlicí brigádnicky a za úplatu zbourat. Mezi pamětníky ve St. Městě jsou i tací, kteří se domnívají, že rozhodnutí o demolici bylo účelové. Ještě během bourání byla prý přímo na místě většina prken a trámů upravována na potřebné míry a spolu se zbývajícím zařízením chaty (např. kachlová kamna z pokojů, obrazy a jiné předměty z objektu mj. i z doby působení umělců z Prager secession) a se zbytkem materiálu po Jadrance odvážena.

Podobný osud potkal o 2 roky později i stále více chátrající rozhlednu. Ta sice byla po 2. sv. válce kladskou odbočkou polského turistického svazu (PTTK) v r. 1948 opravena, znovu zpřístupněna a v dolním sálu o tom byla umístěna pamětní deska PTTK. Stav věže se však v dalších letech rok od roku horšil a koncem 60. let byla v tak špatném stavu (propadlé schodiště, chybějící kusy zábradlí), že musela být uzavřena. 11. 10. 1973 ji potom polští vojáci odstřelením zlikvidovali. Zůstala po ní jen hromada kamení.

Dnes je tedy vrchol Králického Sněžníku pohledově opět anonymní horou. Stojí tu jen socha slona z roku 1932. Za těch 30 let od zbourání symbolických objektů tohoto vrcholu se zdá, že jsme si na jeho současnou anonymitu docela zvykli. Nemělo by nás to ale těšit. Já osobně jsem rád, že existují jedinci - bohužel mimo Staroměstsko - kterým tento stav není lhostejný. Patří mezi ně Klub českých turistů v Ústí n. Orlicí, který byl v posledních letech organizátorem čtyř turistických akcí na vrcholu Králického Sněžníku, při nichž se jednalo i o možnostech obnovy chaty. Podobné snahy lze pozorovat i na polské straně už od počátku 90. let ve věci obnovy rozhledny (sběr kamení na vrcholové holi v létě 1993 polskými i českými turisty). Vše je ale zřejmě stále jen ve stadiu úvah a diskuzí. To navzdory tomu, že jsem od jednoho z iniciátorů těchto setkání p. ing. Hégra z Kvasin, člena KČT i v Německu stále existujícího MSSGV, slyšel o tom, že nová chata už má i své jméno - U Pramene Moravy.

Při zpracování tématu jsem kromě článků v časopisech Severní Morava, Kulturní život Šumperka a výsledků vlastních šetření použil v pasáži o výstavbě chaty i údaje z připravované knihy brněnského redaktora V. Korandy o historii turistiky na Staroměstsku.

Václav Černý
kronikář Starého Města p. Sn.
pro Nové Králicko (2001/11, 2001/12, 2002/01)