Králíky - Typické hezké české město



Je plně jedno, kde právě žijete, kde jste prožili dětství, i kde jste se narodili. Vyberete-li si za cíl víkendového pobytu Králíky, budete mít pocit, že jste přijeli domů. Skutečně. V tomto malém východočeském městečku v Kladské kotlině se budete cítit doma, ať už jste odkudkoli.

Právě taková městečka jako Králíky se malovala do dětských slabikářů, do takových jezdili hrdinové filmů pro pamětníky na letní byt, přesně tak si představují "typické hezké české město" scenáristé televizních seriálů. Malé náměstí s kašnou ve stínu stromů, kam cizí zabloudí jen občas. A když si tu někdo peče po obědě jablečný závin, voní to až za roh do sousední ulice!

Městečko na dlani

Až do Králíků přijedete, odolejte pokušení, nechte si prohlídku náměstí na později a prohlédněte si město nejprve z výšky. Nebude vás to stát ani korunu, jen se při tom možná trochu zadýcháte. Nad Králíky se totiž tyčí strmý vrch zvaný Hora Matky Boží, na jehož vrcholu stojí klášter. Z luk, které klášter obklopují, uvidíte pod sebou městečko jako na dlani. Musíte ovšem nejprve na horu vystoupat téměř dvoukilometrovou příkrou alejí, která začíná na okraji města barokní branou. Horkého slunce se obávat nemusíte, lipové koruny poskytují i v parném dni osvěžující stín. A pokud byste začali při výstupu lapat po dechu, můžete ostatní vybídnout, aby se společně s vámi zastavili a prohlédli si barokní kaple, jež cestu lemují. V aleji je jich rovných osm.

Rozhled od kláštera je velkolepý. V dáli na sever uvidíte masív třetího nejvyššího pohoří České republiky Králického Sněžníku se stejnojmenným vrcholem, na stráních v okolí pak šedé tečky válečného vojenského opevnění. Určitě si proto nezapomeňte s sebou vzít dalekohled, z Hory Matky Boží je skutečně na co koukat.

Následující odstavec je určen pouze turistům s pevnou vůlí a touhou po fyzické námaze. Pěší cesta lipovou alejí totiž není jediná, kterou se lze ke klášteru dostat. Z Králíků vede na vrchol hory i pětikilometrová serpentinová silnice a hned za zdí kláštera je rozlehlé parkoviště.

Jak si Tobiáš splnil dětský sen

V dobách, kdy zuřila třicetiletá válka, měla hora nad Králíky jiné jméno. Byla pustá a bez porostu, proto se jí říkalo Lysá. Často na ni putovaly v procesích děti, které se na jejím vrcholu modlily. Mezi nimi i Tobiáš Jan Becker, který si usmyslel, že až vyroste, postaví na hoře kostel. Později se skutečně stal knězem, svatovítským kanovníkem a královéhradeckým biskupem. Králický farář Schliemann si při jednom z velkých procesí na Tobiášova slova vzpomněl a připomněl mu jeho dětský slib.

Tobiáš Becker si tedy vyžádal povolení biskupa a roku 1696 spolu s přáteli se pustil do stavby kostela a ambitů na Lysé hoře. O čtyři roky později byl do kostela přinesen milostný obraz Panny Marie. Stal se srdcem poutního místa a Lysá hora dostala nové jméno - Hora Matky Boží. Další rok už byl Becker biskupem a pokračoval v budování. Ke kostelu nechal v dalších devíti letech přistavět klášter, který začal spravovat řád servitů.

První krušnou noc zažil klášter v noci ze 7. na 8. srpna 1846. Do kostela udeřil blesk a ten vyhořel. Obraz Panny Marie se však podařilo zachránit a je dodnes vystaven na hlavním oltáři.

Druhou, a možná ještě ničivější noc, zažil areál ze 13. na 14. dubna 1950, kdy komunisté násilím odvlekli po celé zemi řeholníky a přesunuli je do centralizačních klášterů. Králický byl jedním z nich a kvůli nedostatku peněz na údržbu chátral. Po roce 1990 se na Horu Matky Boží vrátili redemptoristé a zásluhou pražské provincie a s výraznou pomocí Nadace Franze Jentschkeho byl obnoven a roku 1993 do provozu uveden Poutní dům. V něm je možné se ubytovat nebo se občerstvit v restauraci.

Když lžíce cinká o talíř

Po návratu z Hory Matky Boží si můžete naplno vychutnat domácí atmosféru malého města. Na dvorcích a zahrádkách v okolí náměstí tu nejsou na rozdíl od velkých měst žádné kavárny nebo bistra, ale úplně obyčejně se tu bydlí. Přestože kolem sebe zrovna neuvidíte žádný záhon kvetoucích růží, ucítíte jejich vůni. To právě jedna ze sousedek pověsila na šňůru vyprané prádlo a současné aviváže jsou opravdu silné.

V samoobsluze na náměstí si vás zase prodavačka přeměří zvídavým pohledem. Je to pochopitelné. Z každodenních nákupů se tu místní znají a cizí příchozí tu upoutá pozornost. Koupíte-li si pro chuť třeba nanuk, snězte ho na lavičce u kašny na náměstí. Ve stínu pod stromy se příjemně odpočívá. Jak se bude blížit poledne, náměstí utichne. Z pootevřených oken pak uslyšíte jemná zazvonění - to když polévkové lžíce cinknou o talíř. Další důkaz toho, že tady se v centru města opravdu žije, že to není jen kulisa pro turisty.

Při prohlídce určitě nevynechejte místní muzeum. Nejprve se na něj podívejte zvenku. Jeho věžička sice není tak šikmá jako slavná věž v italské Pise, ale přeci jen má její vrchol k levé straně viditelně blíž než k pravé. Uvnitř pak muzeum ukrývá celou řadu zajímavostí. Z originálních desek si na přístroji Polyfon můžete poslechnout hudbu z konce 19. století. Pestrá je i kolekce ručně vyřezávaných dýmek.

Znovu do kopců a zimní bundu pořád s sebou

Na závěr pobytu v Králíkách se znovu vydejte do okolních kopců. Přibližně pět kilometrů od města se nachází vojenská dělostřelecká tvrz Bouda, součást válečného pohraničního opevnění. Až si na ni položíte ruku, ucítíte kromě betonového chladu i její mohutnost. Bouda je totiž rozsáhlý systém podzemních chodeb a sálů postavený podle vojenských měřítek v nejvyšším stupni odolnosti. Tvrz Bouda se stavěla od 1. října roku 1936 dva roky. Její posádku mělo tvořit 316 mužů a další téměř stovka pozemní posily. Kvůli kapitulaci pohraničí při německé okupaci však nikdy tvrz v plné zbroji republiku nechránila. Němci v pevnosti na několika místech zkoušeli její odolnost a stopy po těchto pokusech jsou dodnes patrné. V 60. letech minulého století zase komunisté chtěli v podzemních chodbách vybudovat chráněné pracoviště, ale zůstalo jen u plánů.

Od května do září je systém propojených bunkrů otevřený každý den. Musíte však počítat s tím, že z okolních parkovišť vás čeká k tvrzi nejméně třičtvrtěhodinová pěší cesta. Od parkoviště u chaty s rozhlednou na Suchém vrchu vede červená turistická značka směr Mladkov (přibližně 45 minut), ze železniční zastávky v Mladkově červená značka směr Suchý vrch (asi 70 minut), z Těchonína zelená značka vedoucí od kostela bývalou pevnostní silnicí (70 minut), z Lichkova zelená značka (70 minut). Všechny přístupové trasy jsou výlučně pro pěší.

A nezapomeňte si vzít teplý svetr nebo bundu. Bez ohledu na roční období je v podzemních chodbách teplota jen několik stupňů nad nulou.