Poklady v Tvarožných dírách



Nad Kralický Sněžník se snesl podvečer. Hory se v zapadajícím slunci vyjasnily, hluboká údolí potemněla, jenom voda z prameni­ště vytékala jako dřív a drala se přes kameny. Praménky se spojovaly v potoky a pospíchaly dolů do doliny. Po stezce kolem Moravy sestupoval myslivec. Čapku měl naraženou hluboko do čela, a přestože mu věk poznamenal tvář. rozhlížel se bystře kolem sebe jako ostříž. Obešel zemskou hranici na Sněžníku, pohlédl z hory do Kladska i do Čech, daleko na slezskou stranu i dolů na Moravu. Hraniční kameny tady rozdělovaly zemi, která zde v horách dlouho vzdorovala člověku.

Myslivec se několikrát zastavil a naslouchal. Všude byl klid, a přesto měl pořád pocit, že není sám. Vtom se z lesa vynořila postava. Sáhl honem po pušce. Neznámý muž kráčel přímo k němu, kolem ramen mu vlál široký dlouhý plášť a odkrýval bohatý šat. Střevíce měl z jemné safiánové kůže, která se v horách nenosí.
"Stůj, pane, a pověz, kdo jsi!“

Neznámý se zastavil a smekl vysoký špičatý klobouk. Objevila se snědá tvář vroubená černými kadeřemi. Pohlédl klidně na myslivce.

"Jsem rád, že tě vidím. Hodnou chvíli bloudím tady kolem dokola a marně hledám Vlaštovčí kameny. Pod nimi jsou prý jeskyně, které bych si rád prohlédl, než bude tma. Jistě mi budeš moci dobře poradit, kde bych je našel.“

Myslivec nevěděl, jak odpovědět. Byl mnoho let ve službě a znal všelijaké panské rozmary. Usilovně teď přemýšlel, jestli už někdy tohoto muže viděl. Z kolštejnského zámku určitě nebyl, ale pán měl mnoho přátel, kterým dovoloval lovit v lesích zvěř a chytat v potocích ryby.

"Když jsi došel až sem, pane, lehce to místo najdeš. Jen jdi dál podél potoka nahoru až tam, kde voda skáče přes veliké kameny. Je to odtud jenom kousek cesty.“

“Díky za dobrou radu. Málem bych se byl vrátil s nepořízenou. Máš-li čas, pojď se mnou. Rád se ti pak odměním.“

Myslivec se neodvážil odporovat a dovedl cizince až k dírám pod Vlaštovčími kameny, v nichž byly tajemné chodby a jezírka a kde za stěnou hučely proudy vod. Málokdo se pustil tak daleko, aby zjistil, odkud teče potok a kam. Lidé sem chodili pro bílý "nickamínek“, který používali k čarování a proti nemocem.

Neznámý rychle vytáhl z pod pláště černou hůlku a udeřil s ní prudce do kamene. Skála se před nimi tiše rozestoupila a oni vešli dovnitř. Znenadání se v jeskyni rozsvětlilo a před nimi ležely poklady z celého světa. Zlaté a stříbrné nádobí, zbraně, truhlice plné perel a drahých kamenů, sudy vrchovatě nasypané penězi, hromady pestrého hedvábí, těžkého brokátu i bělostného kmentu, ve džbánech byla vonná ambra, v koženém vaku medově žlutý jantar. Uprostřed všeho stála stará lampa a vydávala podivné světlo jako měsíc v úplňku. Jakmile ji cizinec spatřil, rychle se k ní vrhl.

"Konečně mám, po čem jsem už tak dlouho toužil. Ty si vezmi, co chceš. Jenom si pospěš, musíme se rychle vrátit.“

Myslivec byl ohromen. Na Kralickém Sněžníku znal každý kámen. Mnohokrát přešel kolem, ale nikdy ho nenapadlo, že by zde pod zemí leželo takové bohatství. Honem si nabral plné kapsy zlatých dukátů a pár kousků medového jantaru. Neznámý muž zatím vzal lampu a šel k východu. V jeskyni valem ubývalo světla, všechno se nořilo do tmy.

Když oba stanuli na břehu potoka, cizinec znenadání přehodil přes myslivce svůj plášť. Vtom se zvedl silný vítr, neznámá síla je vynesla do povětří a myslivec ztratil vědomí.

Probudil se v nádherné komnatě. Záclony kolem postele byly poodhrnuty a odkudsi zaznívala líbezná hudba. Na stole zahlédl známou starou lampu. Vše se mu rázem vrátilo: podvečer i ten neznámý cizinec. Než mohl někoho zavolat, objevil se u postele a s úsměvem mu přál dobré ráno.

"Vítej u nás v Padově! Jsem ti zavázán mnoha díky, protože jsi mne dovedl k cíli mé cesty. Jsem bohatý kupec a ve volných chvílích se zabývám také magií. Za to, že jsi mi pomohl, chci se ti odměnit. Zůstaň v našem městě a brzy budeš stejně zámožný a vážený jako já.“

Myslivec těžko shledával slova. V hlavě mu vířilo mnoho otázek. Zmohl se však jenom na jednu.

"Pane, co jsi dělal tak daleko od svého domova?“

“Ve starých knihách jsem se dočetl o pokladech, které ukrývá hora tam u vás na severu. Protože štěstí v obchodě bývá nejisté, rozhodl jsem se získat bohatství, ke kterému mi dopomůže tahle lampa.“'

Myslivci se zatočila hlava, zdravý rozum mu bránil tomu uvěřit. Vždyť takovým bohatstvím neoplýval ani kolštejnský zámek, i když jeho pán vlastnil veliký kus země kolem řek Moravy, Krupé a Branné.

Kupec pozval hosta ke stolu. V konvicích tam bylo staré i mladé víno, vedle mísy pečeného masa, ovoce a bílého chleba. Mlčky se dali oba do jídla.

Otevřeným oknem sem zaléhal hluk z ulice a nedalekého náměstí. Myslivec neodolal, povstal a došel až k oknu. Před ním leželo cizí město, kde slunce pražilo do kamenných křivolakých uliček. Uviděl kupce, jak vykládají na stáncích zboží. Žebráci natahovali ruce po kolemjdoucích. Děti se pletly mezkům pod nohami a praly se. Pradleny věšely prádlo na šňůry mezi okny. Všude bylo plno křiku, smíchu i pláče a do toho všeho se rozezněl hlas zvonů z nedaleké katedrály.

"Doufám, že se ti tady bude líbit. Jsi nyní bohatý muž. To, co sis vzal z pokladu, je hotové jmění,“ ozval se kupec.

Myslivec pozorně naslouchal, ale nedovedl si představit, že by už nikdy nemohl jít stezkou podél potoka na Kralický Sněžník, že by neochutnal domácího chleba, nepohladil svou ženu po vlasech.

"Pane, můžeš mě mít za nevděčníka, ale narodil jsem se v jiném kraji a zvykl si na jiný, prostší život. Nevím, co bych si zde počal bez našich hor a lesů. Doma mám mladou ženu, která čeká dítě. Chceš-li tedy udělat pro mne něco dobrého, vrať mě tam, kde jsme se potkali."

Bohatý kupec byl překvapen. Nikdy ho nenapadlo, že si lidé mohou vážit něčeho víc než bohatství. Pohlédl s údivem na svého hosta, ale pak uchopil zlatý džbán a nalil plný pohár červeného vína. Potom do něho nakapal několik kapek vzácné tinktury, kterou nosil stále při sobě, a postavil víno před hosta.

"Vypij ho na mé zdraví! Pomohu ti zpátky do hor. Možná že tam budeš šťastnější, než já zde uprostřed bohatství. Každý z nás musí jít svou cestou.“

Myslivec uchopil pohár oběma rukama a naráz ho vypil. Všechno se s ním zatočilo, víc o sobě nevěděl.

Když se probral, rozdrolila ho zima. Ležel nedaleko potoka opřen o kámen. Na východě už svítalo a dole v údolích ležela ještě mlha. Rychle povstal. Byl nedaleko Vlaštovčích kamenů a domů měl kus cesty. Přehodil si pušku přes rameno, zvedl se země kabelu a najednou si uvědomil její tíhu. Když ji otevřel, našel v ní samé kamení. Vyházel je na hromadu, pak vyprázdnil kapsy a vydal se k domovu.

Na prahu myslivny čekala žena zamotaná do teplého šátku. Uplakané oči sejí vyjasnily. když ho viděla přicházet.

"Celou noc jsem se za tebe modlila, aby ses mi vrátil živ a zdráv. Nevím proč, ale posedl mne hrozný strach, že tě už nikdy neuvidím.“

Objal ji a políbil, ruce se mu chvěly ještě když usedl doma ke stolu. Pořád se nemohl vzpamatovat z toho, co zažil.

"Měl jsem podivný sen. Snad to byla jenom zkouška, věřit tomu nemusíš. Představ si, že se přede mnou otevřela hora a já tam nabíral oběma rukama zlato a drahé kameny. Když jsem se ráno probudil v lese nedaleko potoka, měl jsem jenom obyčejné kamení. Podívej se, tuhle jsem ti přinesl jeden oblázek pro štěstí. Ostatní jsem zahodil.“

Sáhl do kapsy a položil na stůl dukát z ryzího zlata. Vyskočil, znovu jej vzal do ruky a vykřikl:

"To tedy nebyl sen! Honem si pospěš, musíme nahoru na Kralický Sněžník,“ přehodil kabelu přes ramenu a vyběhl ze dveří.

Žena odstavila s kamen hrnec polévky, rozhrábla oheň a vyšla za ním. Stoupala pomalu po kamenité cestě a modlila se. Myslivec už byl dávno nahoře, když ho došla. Běhal kolem potoka jako pominutý a hledal zlato. Potom se oba protáhli do jeskyně pod Vlaštovčími kameny. myslivec zažehl suchou větev, aby posvítil na cestu. Stěny byly jako z tvarohu, bělaly se sintrem, nickamínkem. Na zemi místo pokladů ležela naplavená hlína a suť. Klepal do stěny, ale skála se nepohnula.

"Pojďme už domů!“ prosila ho žena a vyšla z jeskyně.

Vzpamatoval se, zahodil větev a udupal oheň. Našel svou ženu sedět na balvanu nedaleko potoka. "Ty si myslíš, že se mi to všechno jenom zdálo. Ale věř mi, na vlastní oči jsem viděl ohromné poklady i čarovnou lampu, která tam hořela,“ začal horečně vyprávět.

"Já ti věřím,“ těšila ho žena. "Proč bych neměla věřit, když jsi donesl domů zlatý dukát. Jsou různé věci na světě, ke kterým se těžko najde klíč. Hora ti ukázala svá tajemství a buď šťastný, že si nevzala tvůj život. Co bych si tu bez tebe počala?“

Pomalu se vraceli domů, sestupovali ruku v ruce do údolí a těšili se z nového dne. Zlatý dukát uložili do truhly na památku. Ještě děti jejich dětí si vyprávěly o pokladech v Tvarožných dírách, jak to slyšely vyprávět od svého děda. Pak se dukát někam ztratil, vnoučata dorostla a rozprchla se do světa.

V podzemí Kralického Sněžníku jsou prý dosud ukryty ohromné poklady. Jednou do roka v pašijovém týdnu se ozývá v Tvarožných dírách cinkot přesýpaných peněz a jenom ten, kdo se narodil na Štědrý den, může je spatřit.