Primární smrčiny Králického Sněžníku



Jedním z nejrozšířenějších typů lesa Králického Sněžníku jsou primární (přirozené smrčiny). Vyskytují se po celém pohoří od nadmořské výšky 1000-1100 m n. m. (v závislosti na mikroklimatických podmínkách) až po horní hranici lesa, která je zde v nadmořské výšce asi 1300-1350 m n. m. Jen maloplošně se vyskytují přirozené smrčiny i v nižších polohách, jedná se o podmáčené a rašelinné smrčiny. V dnešní době však můžeme rozsáhlé smrčiny vidět i v nižších polohách Králického Sněžníku. Zde se však původně rozkládaly horské bučiny, což byly na Králickém Sněžníku smíšené lesy, kde převládal hlavně buk, jedle a smrk. Vlivem člověka v posledních 300 letech však na četných místech převládl smrk a vytvořily se také zde čisté smrčiny. Tyto smrčiny se nazývají sekundární (kulturní) a nejsou náplní této kapitoly.
Nomenklatura taxonů je zpracována podle díla Kubát (2002), syntaxonů podle Moravec (2002)

Primární smrčiny na Králickém Sněžníku nejsou homogenní, ale jejich druhové složení a charakter porostu závisí na místních přírodních podmínkách.

Horské acidofilní smrčiny

Jedná se o zdaleka nejrozšířenější typ přirozených smrčin na Králickém Sněžníku. Fytocenologicky náleží převážně do as. Calamagrostio villosae-Piceetum ze svazu Piceion excelsae. Silně dominantní dřevinou je zde smrk ztepilý (Picea abies). Místy můžeme vidět vtroušený jeřáb ptačí. Někdy se rozlišuje zvláštní poddruh jeřábu ptačího, jeřáb ptačí olysalý (Sorbus aucuparia subsp. glabrescens), který se od běžného jeřábu ptačího pravého (Sorbus aucuparia subsp. aucuparia) liší především olysalými pupeny, spodní stranou lístků a vřetenem listu a květenství. Jeřáb ptačí olysalý je rozšířen v České republice jen v nejvyšších pohořích (Krkonoše, Králický Sněžník, Jeseníky). V nižších polohách pásma primárních smrčin můžeme vidět i ojedinělý zakrslý buk lesní (Fagus sylvatica) a zvláště v roklích potoků i javor klen (Acer pseudoplatanus). Tyto dřeviny už v těchto vysokých polohách špatně prosperují, hlavně díky krátké vegetační sezóně a častým přímrazkům v době olistění. Ani bylinné patro není příliš bohaté. Dominuje několik málo druhů, které dosahují vysoké pokryvnosti. Je to především tráva třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) a drobný keřík brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus). Dále zde uvidíme např. metličku křivolakou (Avenella flexuosa), brusnici brusinku (Vaccinium vitis-idaea), kapraď širolistou (Dryopteris dilatata), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), bika lesní (Luzula sylvatica) atd. Vyšší pokryvnost třtiny rákosovité (Calamagrostis arundinacea) označuje úživnější místa, např. v okolí lavinové dráhy. Typickými průvodci horských smrčin, které rostou v těchto společenstvech často, ale s nízkou pokryvností, jsou např. sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), podbělice alpská (Homogyne alpina), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius) aj.

Kromě nejrozšířenější asociace Vaccinio-Piceetum jsou z Králického Sněžníku známy další typy kyselých smrčin, které však jsou mnohem méně rozšířeny. Porosty asociace Dryoterido dilatatae-Piceetum se vyskytují maloplošně na strmých balvanitých svazích a oproti předcházejícímu společenstvu se vyznačují vyšší pokryvností kapradě širolisté (Dryopteris dilatata) Společenstvo či Anastrepto-Piceetum se vyskytuje na málo zazemněných balvanitých mořích a sutích. Ve stromovém patře dominuje smrk ztepilý s větší příměsí jeřábu ptačího, v bylinném patře má dominantní postavení brusnice borůvka, bohatě vyvinuté je i mechové patro.

Pralesovitá horská smrčina zpravidla není zcela zapojená, v porostu mezi jednotlivými smrky se nacházejí větší mezery. Stromy jsou proto zavětvené až k zemi. Hustě zapojené porosty jsou v těchto polohách zpravidla dílem člověka. V mezerách je vyvinuto bujné bylinné patro, porosty borůvky či trav, hlavně třtiny chloupkaté. Porost obsahuje nějaké procento souší (i bez vlivu imisí). Místy uvidíme padlé kmeny, které se postupně rozkládají. Ty mají velký význam pro dynamiku horské smrčiny. Semenáčky smrku totiž na prosvětlených místech špatně prosperují. Tráva třtina chloupkatá je konkurenčně velmi silný druh, který vytváří ohromné množství stařiny. Ta spolehlivě zadusí klíčící smrky. Padlý kmen (a blízké okolí pahýlu padlého smrku) zaručuje semenáčku dostatek světla a živin. Proto je důležité padlé kmeny v porostu ponechávat, jejich odvozem je totiž nejen omezeno zmlazování pralesa, ale také jsou nenávratně ze systému exportovány důležité živiny. Také je důležité nevysazovat do porostů smrky cizího původu, hlavně chlumní typ smrku z nižších poloh. Ten má na rozdíl od původního horského smrku vzpřímenější větve, které se pak pod váhou sněhu lámou a celkově jsou tyto smrky méně odolné vůči místnímu klimatu a imisím. V minulosti se na původ smrku někdy moc nehledělo a byly do místních smrčin vysazovány i nevhodné typy smrků. Je to jedna z příčin, proč některé porosty tolik utrpěly díky imisím.

Papratkové smrčiny

Papratkové smrčiny jsou mnohem vzácnějším a často velmi maloplošným typem horských smrčin. Nacházejí se na vlhkých úživnějších místech, především okolo horských pramenišť a v roklích potoků. V těchto místech často dlouho vytrvává sněhová pokrývka a je zde celoročně vysoká vlhkost. Vegetačně jsou dosti odlišné od předchozích jednotek, proto jsou řazeny do jiného řádu a svazu (Athyrio-Piceetalia, Athyrio-Piceion), jedná se o asociaci Athyrio alpestris-Piceetum. V bylinném patru dominují hlavně kapradiny, např. papratka alpinská (Athyrium distentifolium), papratka samičí (Athyrium filix-femina) a kapraď širolistá (Dryopteris dilatata), častá je i bika lesní (Luzula sylvatica).. Druhy dominantní v předešlých typech smrčin se zde vyskytují jen s nižší pokryvností. Naopak jsou přítomny některé vlhkomilné prameništní druhy, jako např. violka dvoukvětá (Viola biflora), čarovník alpský (Circaea alpina), ptačinec hajní (Stellaria nemorum) či oměj šalamounek (Aconitum plicatum) aj.

Podmáčené a rašelinné smrčiny

Dalším typem přirozených smrčin jsou podmáčené smrčiny, které patří do stejného svazu jako horské acidofilní smrčiny (Piceion excelsae). Smrk může na rozdíl od buku růst i na podmáčených místech a na některých typech rašelinišť. Proto se mohou podmáčené smrčiny vyskytovat i v nižších polohách, v pásmu bučin (ale vyskytují se i v pásmu horských smrčin). Buk nedokáže smrku konkurovat na takto podmáčených místech. Jedle snese větší podmáčení než buk, ale ne tak velké jako smrk. Podmáčené smrčiny řadíme k asociacím Equiseto-Piceetum a Bazzanio-Piceetum. Tyto typy jsou zde ale rozšířeny jen málo, neboť vyžadují spíše rovinaté podmáčené plochy, kterých je zde poskrovnu. Ve větší míře je najdeme jen na východním hřebeni v okolí rašelinišť. Zde se však jedná o rašelinné smrčiny as. Sphagno-Piceetum. Ve stromovém patře zcela dominuje smrk ztepilý. V bylinném jsou nápadné různé druhy mechů, hlavně rašeliníků (Sphagnum sp. či ploníků (Polytrichum sp.), Rašeliníky někdy pokrývají i 100 % povrchu ve smrčině. Z bylin to jsou většinou už výše vyjmenovaní průvodci smrčin, např. sedmikvítek evropský, brusnice borůvka, brusnice brusinka aj. Zvláště v mezerách najdeme byliny typické pro rašeliniště, např. suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), brusnice vlochyně (Vaccinium uliginosum). Vlochyně se od běžné borůvky liší především jiným tvarem a barvou listů a také plody. Plody běžné borůvky jsou při rozmáčknutí uvnitř fialové, zatímco u vlochyně bílé.

Zrašelinělá místa však nejsou pro smrk ideálním stanovištěm, spíše se jedná o stanoviště extrémní, které ještě smrk dokáže tolerovat. Taková společenstva bývají poměrně citlivá, proto například imise tyto smrčiny dosti ohrožují. Na hlubších vrchovištích s vysokým podmáčením už nedokáže smrk růst. Uvidíme zde jen roztroušené zakrslé exempláře nebo někdy se může jednat o zcela nelesní rašeliniště. Taková můžeme vidět několik i na východních hřbetech Králického Sněžníku.

Literatura

Kubát K. et al. [eds.] (2002): Klíč ke květeně České republiky. – 928p., Academia, Praha.
Moravec J. [ed.] (2002): Přehled vegetace České republiky, vol. 3: Jehličnaté lesy. – 128p., Academia, Praha.